Bojí se samoty

Strach ze samoty je nejčastější a nejproblémovější ze všech psích strachů, proto je mu věnován největší prostor. Má mnoho různých podob a majitelé psů se k němu staví různě: někteří své pejsky litují a chtějí jim pomoci, jiní považují projevy jejich strachu za naschvály a tvrdě je trestají, další se snaží hlavně psa umlčet, aby nerušil sousedy.


Strach ze samoty je nejčastější a nejproblémovější ze všech psích strachů, proto je mu věnován největší prostor. Má mnoho různých podob a majitelé psů se k němu staví různě: někteří své pejsky litují a chtějí jim pomoci, jiní považují projevy jejich strachu za naschvály a tvrdě je trestají, další se snaží hlavně psa umlčet, aby nerušil sousedy.

Na zahradu? Nikdy!
Přinesli jsme si z útulku asi čtyřměsíčního křížence, máme ho doma týden. Byl odchycen na ulici a poté strávil tři týdny v útulku, než jsme si ho vzali. V útulku byl zavřený v kotci a údajně tam byl hodný. My teď máme pejska v domě, má pelíšek v obýváku, ale rádi bychom ho naučili, aby byl přes den na zahradě. Zatím tam nevydrží déle než deset minut. Dokonce i když doma odejdeme jen do vedlejší místnosti, má zřejmě velký strach, že ho opouštíme navždy, a začne hrozně vyvádět. Snažíme se ho přivykat na samotu tím, že mu řekneme „čekej“, necháme ho v pokoji nebo venku na zahradě a odcházíme. Po deseti minutách se vracíme, hodně se přivítáme, říkáme hodný, chválíme… Ale je to stále stejné – vždy pláče, vyje, štěká, škrábe, kouše do dveří. Zatím tedy máme „hlídání“ 24 hodin. Kdy myslíte, že se to naučí?

Odpověď:

A jé, tady se stala veliká chyba hned na začátku. Je naivní očekávat, že se pes po týdnu celodenní péče a pozornosti uvnitř domu sám od sebe smíří s tím, že bude několik hodin sám na zahradě. Tam měl být umístěn hned po přinesení z útulku a pohodlíčko obýváku mu mělo být dopřáno pouze jako výjimečný chvilkový požitek. Nyní, kdy každý náznak samoty v něm vyvolává panickou reakci, bude potřeba ho nejprve smířit s tím, že pozornost a péči páníčků nemůže mít stále. Teprve až bude méně závislý na jejich pozornosti, mohou zahájit pomalou desenzitizaci.
Pelíšek bych přesunula z obýváku do předsíně a obývák bych učinila pro psa tabu. Prostě kdokoli vstupuje do pokoje, hlídá si, aby tam pes nevešel s ním, a nepustí ho přes práh. Dveře však zůstanou otevřené, a když tam štěně zkusí vejít, je třeba ho hned velice rozhodně zarazit. Zpočátku to bude náročné na rychlou reakci a na trpělivost, ale bude-li rodina důsledná, štěně rychle pochopí, že obývák není místo pro něj.
Všechny aktivity se psem by se měly přesunout ven – hry, cvičení, mazlení, veškerá pozornost. Doma si psa nikdo postupně ani nevšimne. Účelem je, aby se pejsek těšil ven, aby sám toužil tam pobývat co nejdéle. Pak se přesune pelíšek ven na terasu nebo před domovní dveře a po vydatné hře tam pes dostane nějakou okusovací nebo plnicí hračku. A může začít vlastní desenzitizační cvičení: Bude třeba naučit pejska zůstat v klidu, nejen když rodina odchází pryč, ale i když jde do domu.
Pro podporu cvičení se pro mladého psa, který má pobývat převážně venku, hodí obojek napuštěný uklidňujícími feromony, popřípadě alfa-kasozepinové přípravky.

Ukázka z knihy Babo, raď! Když se pes třese strachy
Autorkou je MVDr. Hana Žertová (poradce v oblasti zvířecí psychologie).

Knížka o běžných i vzácnějších psích bubácích podrobně rozebírá příčiny psího strachu a metody jeho odstraňování. Velkou část knihy tvoří dotazy skutečných majitelů psů a komentované odpovědi. Spoustu zajímavých informací tu najdou všichni, kdo mají zájem o problematiku psího chování.


Více o autorce: www.hanazertova.cz