Otázka, v jejíž odpovědi se mnozí rozcházejí. Někteří neusnou, pokud jejich mourek spokojeně nepodřimuje vedle nich, pro jiné je postel posvátné místo, kam se zvíře nesmí ani přiblížit.
Mám sedmiletou, nekastrovanou kočku žijící v bytě. Pořídili jsme si ji jako kotě.
Bohužel se někdy stane, že i oddaná domácí kočka, která skoro nikdy nevystrčí čumáček z domu, se jednoho dne ztratí. Možná ji přemohla zvědavost, nebo se třeba něčeho lekla… Ať už je důvod jakýkoliv, je to pro majitele velmi stresující.
Škrábání je pro kočku naprosto přirozené, jenže když svou pozornost zaměří na novou sedačku, je to dost nepříjemné… Co v takové situaci dělat? Škrábání je vlastně značkovací chování, které mají kočky vrozené, je tedy velmi obtížné mu zabránit. Ale nic není ztraceno, nejlepší obranou je poskytnout kočce lákavé škrabadlo, o které by si mohla podle libosti brousit drápky.
Kdo někdy pozoroval kočky, s jakou lehkostí se pohybují po plotu, mezi větvemi stromů nebo na okenních římsách, musí ocenit jejich skvělou rovnováhu. Kde se v nich taková obratnost bere? Jedním z hlavních důvodu je rychlost, s jakou kočičí svaly reagují na pozoruhodně rychlé podněty vysílené z oka a rovnovážného orgánu ve středním uchu.
Obracíme se na vás s prosbou o radu, jakým způsobem postupovat u problematického kocoura. Je to dvouletý kastrát mainské mývalí kočky Ozzy.
Při pohledu na kočku vás v první řadě zaujmou její oči. Není se čemu divit, mají je velké a výrazné… Jenže kočky své oči nemají na okrasu, představují jeden z nejdůležitějších smyslových orgánů a navíc jim slouží i jako výrazový prostředek komunikace.
Na svůj předchozí život si moc nevzpomínám, zřejmě jsem byl milovaný a opečovávaný. Matně si vzpomínám na plné mističky, měkoučký pelíšek, na láskyplného dvounožce.
Mezi lidmi panuje poměrně rozšířený názor, že kočka žijící jen v bytě je nešťastná a trápí se, protože nemůže ven. Prý je lepší, když má člověk psa, protože ten aspoň někdy chodí na procházky.
Filda nám nedávno vyprávěl, že by chtěl také jednou odejít do nového domova… „Myslíte si, že si pro mne někdy přijedou noví páníčkové?“, ptal se nás Filípek… „Jasně, že ano, Filípku, také se dočkáš, až přijde tvůj čas“, odpověděli jsme. Pomaličku se rozbíhal rok 2011 a já se necítila vůbec dobře.